Crisis Core - Final Fantasy VII

Asi není třeba dnes již legendární sérii Final Fatasy představovat, stejně jako její zřejmě nejkultovnější díl, ten sedmý (ano, už s těmi superlativy přestanu... na chvíli). Právě k němu se pak ve svém námětu váže hra, jež si dokonce do svého názvu onu "využitou" sedmičku vypůjčila - Crisis Core: Final Fantasy VII. A je třeba říci, že se vedle svého staršího bratra v čísle nemusí vůbec stydět, byť jde v mnoha ohledech jinou cestou.

Na počátku stála Shinra.

Již od intra, které je strhující a graficky vycizelované vás nic nenechá na pochybách, komu tahle hra vzdává hold. Zarytému milovníkovi série jistě zvlhnou oči při pohledu na známé nádraží, na dnes již archaické pípání při potvrzování v menu a samozřejmě při setkání s legendami série (kupříkladu Sephirot jak ho možná neznáte). Nicméně jako co rozhodně Crisis Core vnímat nejde je klon sedmičky - na to je zde příliš mnoho změn, které možná budou ti nejfundamentálnější z nás chvíli zkousávat. Do ruky se vám dostane jediná postava a tak to i zůstane do konce hry. Oním vyvoleným je Zack, mladý člen jednotek korporace Shinra SOLDIER, který byl, alespoň mně z počátku mírně nesympatický. Mladicky nadšený, neoprávněně sebejistý, prostě takové nevycválané štěně. Pokud se dá na štěněti cválat. Působí tak obzvlášť v kontrastu se svým mentorem Angealem, jemuž přes rameno visí notoricky známý Buster Sword a... tehdy oči se poprvé zalijí nostalgickými slzami... Nicméně právě Zackův idealismus a naivita dostane v průběhu celé hry větší a větší rány a z nesympatického kluka se stává smutný a mírně zahořklý válečník, kterého okolnosti dotlačily někam, kde rozhodně nechce být, ale díky své neochvějné loajalitě ztrácí víc a víc. A hráč tímto brutálním způsobem dospívá s ním, což patří mezi největší klady této hry. Jelikož nechci prozrazovat nic z opuletních emocionálních hodů, které Crisis Core nabízí, pouze tajnůstkářsky zkonstatuji, že příběh je tradičně hnacím motorem a donutí vás překonat i některé drobné zápory.

Každý chvilku tahal pilku...teď se řežem soustavně

Asi první věc, která každého praští do očí a prstů je nový soubojový systém. Ten je totiž, a vy staromilci a chroničtí tahači, mezi něž se také počítám, se neděste, real-timový. Přesněji řečeno semireal-timový. Zack pobíhá po malém omezeném prostoru, řeže do potvor, ony řežou do něj...nicméně po chvíli zděšení si navyknete na tempo bojů, které není vysoké a dává vám možnost rozhodnout se co uděláte, tedy pokud nepatříte mezi jedince s reakční rychlostí lenochoda. Příjemně je i utvořen systém Zackovy obrany - může se buď krýt nebo parakotoulem uhýbat, ale je omezen počtem akčních bodů, které tyto činnosti spotřebovávají, stejně jako užívání magie spotřebovává body magie. A ač se na začátku zdá, že defenzivní pohyby bude zbytečné využívat, později přijdou k duhu.

Rock and Roll!

Co vyvolá větší údiv na tváři je tzv. DMW, něco ve stylu jednorukého bandity (toho stroje na tahání peněz z kapes některých jedinců) skrze nějž se spouští různé náhodné speciální a vizuálně krásné útoky, a který vám oznamuje zvýšení určité schopnosti a nebo Zackova levelu. Ačkoliv se systém tváří, že vše probíhá náhodně, ve skutečnosti jen vyjadřuje, že jste nasbírali dostatečný počet zkušeností. Celé DMW (Digital Mind Wave) oživuje občas příliš stereotypní souboje a doporučuji sledovat dialogové animace, které se občas během rotace válců DMW objeví, doplňují děj a dotváří atmosféru. Bohužel jsou jediné, které jde přeskočit. Ano, je to tak, autoři byli zřejmě tak hrdí na práci grafiků, že vám nedovolí odkliknout cinematické scény, což v případě, že jste před nějakou zemřeli a nyní ji musíte absolovovat znovu, zabolí. Ne, to není zbytečné remcání, některé mají i několik minut.

Na druhou stranu, možná jim to pro jejich krásu odpustíte. Crisis Core ždímá z PSP všechno a vy můžete jen němě zírat na všechno to nádherné divadlo, jež se před vámi otevírá. Některé okamžiky jsou opravdu dechberoucí a budete mít tendenci strkat PSP svým bližním pod nos jen aby tu nádheru viděli také. Souboj s Genesis na obrovité hlavni kanónu by mohl z fleku jít do nominace na Oscara v oblasti krátkého filmu (no, přeháním jen trochu). Když odhlédneme od těchto vymazlených scén, jichž je ve hře nemálo, ani animace v ingame enginu nedělají ostudu a umí vyjádřit emoce stejně dobře jako jejich načančaní příbuzní. Trochu jsem měl obavy ze stereotypu při tvorbě postavy, vždyť máte jen jednu, ale systém materií (schopností) a omezený počet slotů na ně a výbavu vás nutí k určité profilaci. Není pak problém mít ze Zacka monstrum s mečem a celou škálou útoků pro různé příležitosti, agilního lehkooděnce se zákeřnými fintami nebo bojového mága, který občas sekne, ale hlavně pobíhá kolem a vrhá kouzla dle libosti a chuti.

Na chvilku si odskočím...

Přílišné linearitě zabraňuje systém vedlejších misí, které sice plnit nemusíte, ale kdo by se chtěl připravit o předměty, materii, zkušenosti a hlavně i dokončení některých dějových linií? Samotné mise jsou velice krátké a spočívají většinou ve vybití teritoria s bossem na konci. Odskočit si na ně můžete kdekoliv v save pointu, což občas působí trochu zvláštně. Kolem vás zuří bitva a vy si jedete hledat poklady. Samotné save pointy jsou rozmístěny velmi citlivě, prakticky pokaždé když jsem cítil, že už by bylo třeba hru uložit se nějaký objevil. Navíc ve výsledku hra způsobuje návykovost ve stylu "ještě k jednomu sejvu a jdu spát". Celkově jde Crisis Core jen a jen chválit. Strhující příběh vás táhne dál a dál, stereotyp se dostavuje jen výjimečně a nebýt těch několika výtek, kroužilo by tu možná maximální hodnocení. Takhle mohu „jen“ zkonstatovat, že se nám dostalo do rukou zatraceně dobré RPG, které vám, pokud jej budete chtít projít celé, takových třicet hodin zabere. Jen závěrečné upozornění – pokud nechcete hru procházet suverénně s pár menšími záseky, zvolte na začátku přímo těžší obtížnost a souboje se stanou mnohem větší výzvou.