Castlevania: The Dracula X Chronicles Recenze Castlevania: Dracula X Chronicles

Castlevania: Dracula X Chronicles

Ulrik_

Ulrik_

17. 1. 2008 23:00 3
Reklama

Na Catlevanii v aktuální podobě se čekalo takřka jako na smilování boží. Tahle bezesporu kultovní hra (jakkoliv pojem kultovní nesnáším) byla v době svého vzniku „japanese-only“ a nyní k nám, na naše milé displaye přichází slovy filmového kritika v remasterované 3D verzi. A protože jsou tvůrci sympatičtí a hráče (a jejich peníze) milující chlapíci, přibalili k ní ještě další dvě hry. Pravda, s tím slůvkem dvě je to asi jako s oním 3D označením, ale faktem zůstává, že Castlevania: The Dracula X Chronicles je moc sympatický počin, který vám může vydržet dlouho.

Zápletka není příliš komplikovaná, ale kdo by to také u tohoto druhu hry čekal? Temný kněz Shaft v roce 1792 probudil samotného Drakulu a jakkoliv se mu zdál tento nápad dobrý, výsledkem bylo svobodné monstrum, které začalo okamžitě plenit a prznit své okolí. Za oběť mu padla i víska, v níž spokojeně žila rodina Belmontů, která ovšem po útoku krvesaje s legendárním jménem doznala určitých ztrát. Richter Belmont, hrdinný rek ovšem odmítl akceptovat fakt, že mu Drakulovi pohůnci unesli snoubenku Anette a rozhodne se ji vydat do jeho doupěte zachránit. Uchopí do svých rukou rodinný bič a vydá se naučit zlovolná monstra, že toto nejsou hodnoty západní civilizace (nu, možná to formuloval jinak, ale...).

Bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic

Velmi sympatickým je, že oproti původnímu Rondo of Blood (jehož je tato hra remakem) přibyla jedna hratelná postava navíc. Drakulovi nohsledi totiž unesli i jistou Marii Renard, kterou můžete, pokud budete dostatečně snaživí a slídiví, zachránit a rozšířit tak úderné mužstvo (ženstvo) na dva. Přístup je sympatický nejen tím, že oba logicky vypadají jinak, ale hlavně proto, že mají poněkud rozdílné vlastnosti. Richter je pomalejší hromotluk, takže mu to neutíká tolik jako jeho něžné polovičce (ehm, Richtere, víš pro koho tam jdeš, že?), ale má větší výdrž. Zatímco Richter sází na svůj věrný bič a různé poboční zbraně, Maria má ráda zvířátka a podle toho také její útoky vypadají. Holubice, želvy, na vrhání hrocha bohužel nedojde. Za svou rychlost ale zaplatila křehkým tělem a tak není radno dostávat příliš mnoho zásahů – ostatně umírání si užijete dostatečně za oba charaktery. Konceptem je Castlevania klasickou plošinovkou při níž budete muset sprovodit ze světa haldy nepřátel, nenechat se zabít ani jimi, ani všemožnými pastmi (marná snaha) a projít tak devět levelů.

Maminko, já nechci umřít posté

Jelikož je Castlevania věrná svým hardcorovým kořenům, občas pro vás může být procházení levely utrpením. Hra se ukládá vždy na konci opravdu dlouhého levelu, záchytné checkpointy jsou rozmístěny poněkud necitelně vůči méně vytrénovaným hráčům a pokud už vám v okamžiku smrti nezbývá rezervní život, místo oživení na checkpointu můžete začít plakat.. Nebo zuřit. Postup, kdy si prostě musíte zapamatovat veškeré detaily levelu je nutností. Krok, krok...au. Znovu. Krok, krok, aha, tady byla ta past, hop, krok, krok, au. Znovu. Krok, krok...atd. Navíc souboje se samotnými bossy jsou obtížným kouskem, kde nemáte šanci, pokud přesně nenastudujete všechny jeho pohyby. Upřímně doporučuji používat poutko k PSP, protože když v zuřivé chvilce po padesáté smrti mrštíte svůj milovaný přístroj do dáli, zůstane vám viset na ruce. Taktéž doporučuji hrát v osamělých oblastech, protože propadnout zuřivému amoku při cestě autobusem vyvolá nevyhnutelnou reakci okolí. Castlevania je prostě hra tvrdá a nemilosrdná. A krásná.

Ano, přenos na PSP dopadl skvěle, grafika je jemná, skoro bych až řekl okouzlující. Kdyby vás tolik z architektonických krás nezabíjelo, zamilovali byste si ji. Sympatické je i „seznámení“ s bossy, kteří jsou uvedeni nádhernou 3D animací v níž vám ukáží jak vás brzy zabijí. Svým způsobem 3D jsou i mnou nenáviděná schodiště. Ze schodišť jsem totiž já osobně padal až nepříjemně často. Richter se prostě neumí držet zábradlí a já se rozzuřoval každou potupnou smrtí zajištěnou mou neschopností na schodech. Už jsem hovořil o tom, že dostáváte více her v jednom balení a věru, nelhal jsem. Mimo nové verze totiž můžete hrát i původní Rondo of Blood emulované na PSP, takže nostalgici mohou dojetím skrápět PSP slzami. Nicméně za mnohem užitečnější považuji zahrnutí Symphony of Night, pokračování Ronda, v němž se ujímáte Drakulova syna Alucarda. Jako jediné mínus považuji fakt, že si oba add-ony musíte odemknout ve hře skrze speciální postup, což já osobně příliš rád nemám. Tak či tak o Castlevanii jde s čistým svědomím prohlásit, že jde o vynikající počin, který vám v případě, že máte skutečně rádi tento styl her a nevadí vám vskutku vysoká laťka obtížnosti nabídne hodně zábavy a potěšení. Ovšem těm s kardiovaskulárními problémy ovšem raději hraní nedoporučuji...

Castlevania: The Dracula X Chronicles
PlayStation PSP

Verdikt

Hru jsem nenáviděl, ale zároveň jsem ji mnohem častěji miloval. Podobné pocity k ní zaujme nejspíše většina z vás. Prostě stejná zábava jako před lety.

Co se nám líbí a nelíbí?

Je to klasika, je to zábavné, je to silně návykové
Zatraceně obtížné, což může někoho odradit od dalšího hraní, k bonusovým hrám je třeba se propracovat
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama